Když má tučňák vokno - Virtualizace na OpenSUSE 10.3

Pokud potřebujete používat nějaké Windows-only aplikace, popř. testovat na Windows a nechce se Vám rozdělovat disk a dělat dualboot, je možné používat Windows (MacOS, BSD, Solaris, další distra Linuxu...) i pod Linuxem. Z řady možností (Xen, VMware, QEMU...) si popíšeme instalaci snadno použitelného nástroje, dostupného formou balíčků přímo na hlavním repozitáři OpenSUSE. Jedná se o produkt německé firmu Innotek GmbH – VirtualBox. Jeho verze Virtual Box Open Source Edition (OSE) je pod licencí GNU dostupná i pro OpenSUSE 10.3.

Existují i jiné verze (mj. pro MS Windows) licencované za použití jiných licencí. Tento článek je kuchařkou pro méně zdatné uživatele. Linuxové matadory prosím o toleranci k místy zbytečným popisům, či skok na předposlední kapitolku.

Instalace VirtualBoxu

Instalace je triviální. V YaSTu – Správce programů napíšeme do políčka „Hledat“ řetězec virtualbox a zaškrtneme instalaci samotného VirtualBoxu a příslušného jaderného modulu (stačí zakliknout jen VirtulBox – YaST si potřebný modul přidá sám. Potřebujeme tedy dva balíčky: virtualbox a virtualbox-kmp-default(bigsmp...). YaST si případně doplní ještě pár dalších balíčků, které potřebuje (Xerces, Xalan...) a vše se nainstaluje.

Nastavení

VirtualBox potřebuje pro svůj běh spuštěný jaderný modul vboxdrv. Po jeho spuštění (přihlásit jako root a #modprobe vboxdrv) vznikne soubor /dev/vboxdrv. U něj je třeba nastavit práva pro spuštění pro vlastníka a skupinu. Čili:

#chmod 770 /dev/vboxdrv

popř. naklikat v nějakém grafickém klikátku. Dále je třeba uživatele, který bude bude VirtualBox používat přidat do skupiny vboxusers.

#usermod -G vboxusers jmeno_uzivatele.

Popř. naklikat v YaSTu – Správce uživatelů.

Protože se modul vboxdrv po restartu neloaduje do kernelu, je třeba toto zařídit. V opačném případě bychom po každém restartu museli modul spouštět ručně. Do souboru /etc/init.d/boot.local stačí na konec souboru jako root vložit řádek:

modprobe vboxdrv.

Instalace OS do VirtualBoxu

V nabídce sekce Systém se nám objevila položka Virtual Box OSE. Po jejím spuštění se objeví dialogové okno aplikace. Ikonkou New zahájíme vytvoření virtuálního stroje pro operační systém. Zadáme název virtuálního stroje a typ OS, který na něj hodláme umístit. Upravíme velikost RAM, kterou může instalovaný systém používat. Toto pochopitelně učiníme s ohledem na to, kolik potřebuje náš SUSE pro svojí spokojenou existenci a kolik potřebuje instalovaný systém, resp. aplikace, které v něm hodláme používat.

Potom je třeba vytvořit virtuální disk, kde bude systém nainstalován. Klikneme na New, v dalším okně zvolíme možnost dynamické alokace prostoru na disku až do velikosti, kterou nastavíme v dalším kroku. Máme hotový základ, do kterého můžeme instalovat operační systém.

V sekci General (v pravé části dialogového okna VirtualBoxu) můžeme nastavit, kolik grafické paměti může nainstalovaný systém okupovat, zadáme pořadí bootování virtuálně provozovaného OS apod. V sekci CD/DVD ROM připojíme mechaniku, ze které budeme instalovat.

Poklepáním na právě vytvořený virtuální stroj jej spustíme a pokud máme dobře nastaveno pořadí bootování, připojenou mechaniku a vloženo instalační médium začne v novém (poměrně malém okně) instalace systému. Příjemné je, že třeba pro W2000 či WXP nemusíme řešit obvyklé obstrukce s ovladači SATA apod. - fyzickou vrstvu HW spravuje Linux. Virtualbox používá speciální .vdi formát, kde je na disku uložena instalace virtualizovaných OS. Problém je, že okno s otevřeným systémem má maximální rozlišení pouze VGA a 16 barev, což pro rozumnou práci není přijatelné. I to lze ovšem řešit.

GuestAdditions

Pro práci s vyšším rozlišením, větší škálou barev atd. je třeba mít nainstalovaný doplněk GuestAdditions.iso. Jedná se o cca 4MB velký soubor, který lze stáhnout z webu www.innotek.de, popř. ho najít na Google. Aktuální se jmenuje VboxGuestAdditions_1.5.0_OSE.iso. Pro jeho použití je třeba jeho název zkrátit na VboxGuestAdditions.iso a nakopírovat ho /usr/lib/virtualbox.

Jeho stažení nabízí i přímo VirtualBox, pokud si v Devices kliknete na instalaci GuestAdditions. Bohužel URL na stažení není platné, takže je lepší si doplněk stáhnout a zkopírovat výše popsaným postupem.

Po jeho nakopírování, znovuspuštění VirtualBoxu a spuštění virtuálního stroje je možno v horní liště v sekci Device provést jeho instalaci. Po znovuspuštění VirtualBoxu je možné v nainstalovaném systému nastavit rozlišení a barevnou hloubku. Nastavení se provádí tak, jak je v daném systému běžné (tj. třeba ve většině Windows pravou myší do plochy, Vlastnosti, Nastavení). V sekci Device je možno nastavit i používání Fullscreenu, vypínání, ovládání myší (viz. dále) apod. GuestAdditions pochopitelně můžeme nainstalovat a nastavit už před instalací virtualizovaného OS.

Ovládání

Myš. Je třeba nastavit, jak bude v prostředí dvou paralelně běžících operačních systémů používána myš. Defaultně po poklepání myší do okna operačního systému běžícího na virtuálním stroji je myš tzv. zachycena (mouse capturing) a pohybuje se a funguje pouze v okně tohoto systému. Pokud se chceme vrátit do hostitelského systému, je třeba stisknout Hot key – defaultně pravý CTRL. Tuto klávesu doporučuji ponechat, je zvolena poměrně šikovně – v běžné práci se moc nepoužívá a je pravděpodobné, že si nebudete myš nechtíc „vyhazovat“ z okna virtualizovaného OS.

Velikost okna. V sekci Devices je po instalaci GuestAdditions možno nastavit velikost okna s virtualizovaným OS, popř. použití fullscreenu. Z/do fullscreenu se přepíná kombinací hotkey+F (tj. defaultně pravý CTRL+F).

V pravé dolní části okna jsou (okomentované) ikonky zobrazující činnost sítě, fungovaní myši, mechanik apod.

Společný adresář

Je pravděpodobné, že pro rozumné používání virtualizovaného OS si budete potřebovat vyměňovat data mezi oběma (či více) systémy. Jedna z cest je založit si ve svém domovském adresáři adresář pro výměnu dat. Ve virtualizovaném OS si ho pak připojíme jako síťovou jednotku vboxsrv/jméno_adresáře. Takže třeba ve Windows přes pravou myš Připojit síťovou jednotku, cesta je \\vboxsrv\jméno_adresáře.

Síť se mi v 10.3 detekovala a funguje „out of the box“ (na platformě Intel).

Zjednodušený návod

-stáhnout a nainstalovat virtualbox a virtualbox-kmp-default (popř. dle jádra)
-modprobe vboxdrv a nastavení jeho loadování po startu (/etc/init.d/boot.local)
-chmod 770 /dev/vboxdrv
-usermod -G vboxusers jméno_uživatele
-vytvořit virtuální stroj v prostředí VirtualBoxu a nastavit jeho parametry
-nainstalovat virtualizovaný OS
-zřídit a připojit společný adresář pro přenos dat mezi hostitelským a virtualizovaným OS
-stáhnout, přejmenovat a nakopírovat VboxGuestAdditions.iso do /usr/lib/virtualbox
-nastavit parametry zobrazení, zachytávání myši apod.

Závěr

Podobným způsobem, jako bylo popsáno výše, je samozřejmě možno nainstalovat řadu dalších virtuálních strojů a v nich mít různé systémy. Výhodou VirtualBoxu je GNU licence (v této verzi), velice snadná instalace a používání a jeho výkon. Zátěž procesoru je minimální. K přečtení lze doporučit např. [?:http://jiri.jozif.googlepages.com/opensuse102.html#virtual tento článek], i když se týká OpenSUSE 10.2, nebo diskuze na [?:http://www.abclinuxu.cz www.abclinuxu.cz]. Uvítám v komentářích Vaše zkušenosti s provozem různých OS pod tímto SW.