V dnešním článku bych vám rád představil a také zhodnotil 3 hry, které jsem během své týdenní nemoci stihl zahrát. Hned na úvod musím říci, že se jedná o hry sice starší (nepočítejte zde se žádnými horkými novinkami), ale to jim neubírá na kvalitě. Jednou z menších nevýhod je to, že se jedná o hry placené, ale za zábavu se občas musí něco zaplatit a jelikož ke všem zmíněným adeptům je možné si nejdříve stáhnout demo a hru si alespoň trochu osahat, rozhodně poté nekupujete zajíce v pytli.

Nyní se však pojďme podívat na naše adepty, které bych vám rád alespoň trochu představil. První hrou, na kterou se podíváme, je hra Prey. Jedná se o nejstarší titul, ale to má i svou výhodu a tou je cena, jedná se totiž o nejlevnější hru ze všech tří představovaných. Druhou hrou je Machinarium, hra od českých tvůrců, která vás okouzlí na první pohled. Posledním titulem, o kterém bych se chtěl zmínit, je hra s názvem Braid, u které si vyzkoušíte, co všechno lze provádět s časem.

Jak je vidět, máme toho celkem dost, takže se bez dlouhého zdržování pojďme podívat na první hru, tedy na Prey. Ještě jedno malé upozornění, s většinou těchto her mám zkušenosti i z jiných platforem, především z Xboxu 360, tudíž jsem zkoušel třeba jen demo, abych se ujistil, že hra opravdu pod Linuxem funguje.

Prey

Human Head Studios v roce 2006 vytvořilo běžnou FPS s netradičními herními prvky, zasazenou do netradičního prostředí. Celý příběh se totiž točí kolem indiánského kmene Cherokeeu, konkrétně kolem Domasiho Tawodimiho, který si raději nechává říkat Tommy a jeho dědečka a přítelkyně Jen. Celý příběh začíná v jednom baru v rezervaci Cherokeeu, ve kterém pracuje Jen a kam Tommy zašel, aby s Jen společně vyrazili na výlet do města, kde mi se mohli usadit.

Tommy není totiž ukázkový Cherokee. Neřeší příliš historii svého lidu a ani se neoddává cherokeeským tradicím a rituálům. Jen je tak trochu jeho opak, a o nápadu přestěhovat se do města nechce ani slyšet. Po chvíli, kdy se začnou do Jen navážet dva místní burani a vy je vezmete po hlavě hasákem, se začnou dít věci. Vše se začne chvět, přestanou fungovat světla, televize se sama od sebe přepíná a všude se začnou objevovat zvláštní světla. Jedná se o mimozemský útok a vy jste spolu s Jen a dědečkem Enisim unášeni na mimozemské plavidlo. Během přenosu v útrobách vesmírné lodi se však vaše cesty s dědou a Jen rozdělí. Poté, co se vám podaří se dostat ze spáru nástrojů, pomocí kterých jste přesouváni po lodi, začnete Tommyho ovládat a začne vaše cca 10 hodinová pouť po lodi plné mimozemšťanů.

Tolik k nastínění pozadí hry, více z příběhu bych vám nerad prozrazoval , protože ho považuji za celkem promakaný a rozhodně nijak nesráží celkovou úroveň hry, která je podle mého názoru na velmi vysoké úrovni. Na svědomí to mají především hratelnost, grafika a také zvuk.

Hratelnost

Hratelnost je postavena především na využívání portálů, gravitačních pásů a spirituální chůze, které spolu s klasickými prvky FPS skvěle fungují. To znamená, že můžete využít portálu, které vám umožní přemístit se na úplně jiné místo na lodi nebo třeba jen na gravitační pás nad vámi, ale také vám umožní například skrz tento portál střílet, tudíž ho můžete využít ke zneškodnění mimozemšťanů. Ale dávejte si pozor, tuto možnost mají i vaši protivníci. Gravitační pásy lze jednak využít jako možnost se pohybovat po stropech, ale taky můžete do tohoto pásu vystřelit, když na něm jsou mimozemšťané a sestřelit tak „dvě mouchy jednou ranou“. Třetím, speciálním prvkem této hry je spirituální chůze, díky níž můžete procházet silovými poli, překonávat propasti nebo se vydat na průzkum. Během tohoto módu se pohybujete jako duch, takže vás nepřítel nevidí. Další výhodou je, že během vaší spirituální chůze můžete střílet ze speciálního luku, to vám však zkracuje čas, po které můžete být duchem Tommyho - jakmile tento čas vyprší, vrátíte se do svého těla. Poslední neobvyklostí ve hře Prey je vaše smrt, vy totiž nezemřete, ale jste přesunuti do jiné dimenze, kde pomocí svého luku sestřelujete duše, které vám doplňují sílu. Na to máte jen pár vteřin, protože poté jste zpátky „vcucnut“ do svého těla a pokračujete na tom samém místě, kde jste předtím zahynul.

Tyto všechny prvky jsou použity také k řešení různých hádanek a puzzlů. Ty jsou celkem náročné vzhledem k tomu, že se nacházejí ve střílečce a rozhodně vás sem tam někdy přinutí použít mozek, což rozhodně není na škodu.

Grafika a zvuk

Grafika na tu dobu je opravdu úžasná, avšak na dnešní nejmodernější hry už prostě nemá. To však neznamená, že by grafika bylo slabinou, to určitě ne. O grafickou stránku se stará engine id Tech 4, který je značně upraven a vylepšen oproti použití například v Doomu 3.Velice povedené jsou především modely mimozemšťanů a jejich zbraní. Jelikož loď, zbraně a ostatní zařízení jsou organické formy, vše je správně slizké a nechutné, což mám rozhodně rád. Zvláště zbraně mě velmi zaujaly, jedinou nevýhodou je jejich celkem malé množství, avšak všechny jsou úplně detailně zpracované a rovněž jejich primární a sekundární funkce jsou náležitě promyšlené.

Za zmínku stojí zvuk a soundtrack hry, jež snesou také tu nejpřísnější kritiku. Soundtrack je plný rockových klasik, takže pokud máte tento styl hudby rádi, tak soundtrack by obstál i samostatně. Rovněž hlasy a zvuky jsou na tom opravdu dobře a během hry jsem se několikrát přistihl, že jsem poslouchal hlášení z rádií, která jsou velmi dobře napsána a jsou celkem zábavná.

Nevýhody a chyby

Ještě žádná hra, kterou jsem za svou hráčskou kariéru vyzkoušel, nebyla bez chyby a nedostatků a jiné to není ani s Prey. Jako největší nevýhodu shledávám postupně ochabující atmosféru a hratelnost, protože například let mimozemskými plavidly bych si dokázal představit daleko zábavnější, než jak byl vytvořen. Také atmosféra v pozdější fázi hry trochu upadá, ale i v nejhorších momentech nejde kvalitou pod nějaký podprůměr. Někdo by mohl považovat za nevýhodu i herní dobu, která se na střední úroveň pohybuje někde kolem 7 – 10 hodin, což rozhodně není mnoho, ale na druhou stranu díky této menší délce si hra udržuje velmi vysoký standard.

Závěr

Co říci závěrem, snad jen to, že pokud jste tuto hru ještě nehráli, tak teď je ten správný čas. Tuto hru lze totiž dnes pořídit někde kolem sta korun, za což rozhodně stojí. Pokud si chcete hru zahrát na počítači, na kterém je nahraný operační systém Linux, tak postupujte podle tohoto návodu nebo také můžete využít Wine.

Machinarium

Další hra, kterou bych vám rád představil, je Machinarium. Jedná se o úžasnou adventuru, která posouvá hru jako takovou na úroveň umění. Není to však způsobeno jen grafikou, ale i zvukem, příběhem a rovněž je to podpořeno i skvělými logickými hádankami a rébusy, nad kterými si budete určitě pěknou chvilku lámat hlavu. Dalším potěšujícím faktem je to, že tuto velmi povedenou hru nevytvořili ani v Japonsku ani v USA, ale že vznikla zde v České republice v nezávislém studiu Amanita Design pod vedením Jakuba Dvorského.

K příběhu vám toho moc psát nebudu, protože hra není nikterak dlouhá a tudíž ani příběh není zrovna moc rozsáhlý, takže cokoliv bych vám řekl, byl by to spoiler, který by vás připravil o zážitek. To bych si asi neodpustil:-). Snad jen řeknu, že hrajete za malého robota, který prožívá svůj příběh, při kterém musí prošmejdit celé robotické město. Úžasné na tomto příběhu je také to, že během hraní nevidíte ani řádeček psaného textu a celý příběh je vyprávěn přes bubliny, ve kterých je vidět pouze animace.

Grafika a zvuk

Přestože je hra vytvořena ve Flashi, který člověk zná spíše z webových stránek než z her, tak to rozhodně neubralo nic na grafice a animaci. Hned při prvním pohledu na hru vám musí dojít, že koukáte na něco unikátního. Vše je ručně namalováno a rozpohybováno metodou okénko po okénku, to je sice velice náročné, ale díky tomu animace vypadá tak, jak vypadá. Ručně malovaná grafika má opravdu vysokou úroveň a naprosto dokonale se hodí do prostředí starého rezavého robotického města. To samozřejmě
vytváří náramnou atmosféru, která vás pohltí a jakmile hru dohrajete, budete se chtít okamžitě vrátit zpátky.

Dalším faktorem, který napomáhá tak výborné atmosféře, je zvuk. Hra je podbarvena malebnou hudbou, která dokresluje už tak výborný dojem z audio vizuálního pojetí. Při tvorbě bylo využito velké množství hudebních nástrojů včetně těch exotických, jako například didgeridoo nebo třeba kalimba. Ozvučení celé hry měl na starost Tomáš Dvořák alias Floex, který toho má za sebou už poměrně dost a v roce 2001 vyhrál hudební cenu Anděl.

Nevýhody

Popravdě musím říct, že chyb není mnoho, ale to bude způsobeno i tím, že adventury mám zkrátka rád. Ono toho opravdu není moc co vytknout, když vezmeme v potaz, že se jedná o nezávislý projekt, na kterém po tři roky pracovalo cca sedm lidí na vlastní náklady. Ano, hra by mohla být určitě delší, ale tak nějak doufám, že se třeba dočkáme hry Machinarium 2 a tím bych hned prominul autorům kratší trvání hry. Někde se uvádí, že se do hry nehodí kurzor, ale až tak rušivě nepůsobí, takže to bych taky za chybu nepovažoval. Jak je vidět, tak opravdu těžko hledám něco, co by mi na hře vadilo.

Závěr

Tím, že jsem popsal „pouze“ grafiku, zvuk a hledal jsem pár nevýhod, nechci, aby to vypadalo, jako že hra hezky vypadá, má výbornou hudbu a více nemá co nabídnout. To v žádném případě nemělo takto vyznít. Jak hra funguje na povrch, tak také funguje uvnitř. To znamená, že hádanky jsou inteligentní, logické a slušně provětrají vaše mozkové závity. V případě, že si nebudete s něčím vědět rady, tak je do hry implementována nápověda pro danou obrazovku, která vám však neprozradí řešení hádanky nebo rébusu, ale navede vás správným směrem. Také příběh je slušný a díky formě vyprávění také celkem napínavý a zajímavý.

Ohledně hraní na operačním systému Linux stačí navštívit domovskou stránku této hry a poté už jen postupovat podle instrukci. Hra stojí 20 dolarů, což je při dnešním kurzu něco kolem 350 Kč, platit se dá kartou nebo přes PayPal. Pokud jste příznivci klikacích adventur, tak si tuto hru zamilujete, to vám garantuji.

Braid

Braid je dalším důkazem toho, že zapálený člověk i bez milionového rozpočtu může vytvořit velice úspěšnou hru, kterou se nakonec podařilo dostat i na Linux. Konkrétně tedy na Ubuntu, kde ji lze stáhnout z Ubuntu Software Center za krásných 10 dolarů, tedy necelých dvě stě korun. Pokud se vám nechce stahovat Ubuntu, je tu řešením Steam klient. Dříve bylo možné hru zakoupit přes Humble Indie Budle 2, ale tento projekt byl z nějakého důvodu ukončen (nevím přesně proč) a tato možnost zanikla, což je rozhodně škoda.

Herní mechanizmy a

Ale vraťme se k samotné hře, tu vytvořil Jonathan Blow pod hlavičkou svého nezávislého studia Number None a jedná se o klasickou plošinovku s výborným doplňkem v podobě možnosti ovládání času. Hra je rozdělena na sedm různých světů, kde v každém funguje čas trochu jinak a umožňuje vám využívat různé způsoby jeho ovládání. Jednou se to projeví tak, že když se s hlavní postavou posouváte doprava, tak čas proudí dopředu a když jdete doleva, tak se čas vrací. Jindy zase můžete na určitém místě vyvolat jakousi kružnici, kde dochází ke zpomalení času, takže když se vám zdá, že dělo střílí příliš rychle, vytvoříte u něj zmíněnou kružnici a frekvence střelby se sníží. Také smrt můžete ošálit pomocí ovládání času, takže když zemřete, stačí se vrátit v čase a můžete vesele pokračovat dále.

Hlavní náplní hry je hledání princezny, kterou něco uneslo a schovalo ji v zámku. Ať se vám zdá tento příběh sebeinfantilnější, rozhodně není určený dětem a pochopí ho především dospělejší osazenstvo. Je vyprávěn pomocí knížek, které jsou umístěny na mostě před vstupem do nového světa.

Abyste se mohli dostat do závěrečného světa, je potřeba po jednotlivých světech sebrat všechny části puzzle a poté ho složit. To vám odemkne další svět. Jednotlivé rébusy, které potřebujete provést k získání všech kousků puzzlů, jsou velmi náročné a dokončit hru bez pomoci a návodu opravdu hřeje na duši, musíte však počítat se záseky.

Součástí světů jsou také nepřátelé, jedni se dají využít jako trampolína, jíní jsou zde pouze jako znepříjemnění života. Nepřítele zabijete pomocí skočení na jeho hlavu, což spolu s dalšími záležitostmi hodně připomíná Maria.

Grafika a zvuk

Rovněž grafika a zvuk se navzájem výborně doplňují. Grafika je malovaná a má velice zajímavý feeling. Občas to až vypadá, že se jedná o 3D grafiku. Vše je velice detailní a promakané do posledního detailu a jasně nám to ukazuje, že se Jonathan Blow za ty tři roky neflákal na plážích, ale usilovně pracoval na složení skvělého týmu, který mu pomůže dotáhnout jeho vizi do úspěšného konce.

Rovněž zvuk je skvěle zkomponován a výborně podbarvuje atmosféru světů. Jelikož ve hře jde o čas, tak i posuny času dopředu a dozadu stejně jako zpomalení času mají vliv na hudbu, což perfektně funguje. Hudba je licencována rovněž nezávislou nahrávací společnosti Magnatune a na hudbě spolupracovali Jami Sieber, Shira Kammen a Cheryl Ann Fulton a je nutno říci, že převážně s klavírem a smyčci umějí zacházet opravdu výborně.

Braid trailer 1.2 from David Hellman on Vimeo.

Závěr

U této hry se ani nebudu nevýhodami zabývat, protože tu prostě podle mě nejsou. Hratelnost je úžasná, grafika super, hudba jakbysmet, příběh na hopsačku je nadprůměrný a výborný, takže opravdu se nedá nic moc vytknout. Ano, moc rád bych tuto hru hrál věčně nebo bych alespoň chtěl vrátit čas do doby, kdy jsem tuto hru teprve nainstaloval a začal hrát.

Zakončení

Tak a jsme u konce. Dnes jsme si představili tři nadprůměrné hry, za které opravdu stojí vydat pár stovek, protože takovéto skvosty zkrátka na stromech nerostou. Do budoucna bych si rád na openSUSE zahrál Amnesia: The Dark Descent, serii Penumbra a And Yet It Moves, takže až se zase naskytne čas na testování a hraní, tak se vám rozhodně pokusím napsat nějakou recenzi o těchto hrách.